Špitál při kapli sv. Barbory a sv. Josefa

Vydejte se po stopách cestou znaveného poutníka a nalezněte azyl v malém kaplickém špitále...

Únavou se mu už pletly nohy, dnem i nocí putoval ze Solnohradska, přespával, kde se dalo, ale nemohl si pro své nuzné poměry dovolit žádný slušnější nocleh. Jen s dlouhou holí a špinavým rancem se vláčel po císařské silnici a kraj, který míjel, zdál se mu nehostinný. Podmračené potemnělé nebe a sílící vítr hrozily každou chvílí prudkým deštěm a bouří. Stmívalo se a on doufal, že se brzy objeví na obzoru nějaké městečko, v němž by mohl hlavu složit. Cesta protínala další z lesů, ale hned za posledními stromy mohl z rázu krajiny poznat, že se blíží k většímu sídlu. Vítr zlověstně hučel ve větvích stromů a téměř ve stejný okamžik, kdy v dálce před sebou spatřil dvě věže malého městečka, dohnal jakousi postarší ženu, vracející se rychlým krokem ze Strádova. Od ní se dozvěděl, že před ním leží Kaplice a hledá-li nocleh, aby zaklepal na dveře špitálu při kapli sv. Barbory a sv. Josefa.

Jak mu řekla žena, nemohl špitál minout. Byl to poměrně velký, vysoký dům, připomínající kostel, stál na okraji města, hned u silnice a když muž přešel kolem prvních nízkých domků s dřevěnými stodolami, otevřel se mu pohled na širokou prašnou uličku, na jejímž konci vytušil rozlehlé tržiště nebo náměstí. Výstražně bílý špitál prosvítal houstnoucím šerem, v jednom jeho horním okénku se slabě svítilo a nad portálem lemovaným kamenným ostěním se skvěl nápadný kříž. Zpočátku muž klepal na dveře a snažil se opatrně bušit, ale když se nedočkal žádné odezvy, vzal za zvonek, visící vedle ostění a několikrát zazvonil.

Trvalo to dlouho, než se v nadsvětlíku nad dveřmi objevilo mdlé světlo a dveře se otevřely. Za nimi zahlédl ve slabé záři petrolejové lampy unavenou bledou tvář mladého kněze. Duchovní ho už za řeči, při nímž mu pocestný vysvětloval, že cestuje až ze Solnohradska, pobídl, aby vstoupil dovnitř a pečlivě za ním zavřel na závoru. Vedl ho dlouhou úzkou chodbou, která na pocestného působila tísnivě. Vzduch tu byl zatuchlý a těžký, ale muž se neodvažoval neuctivě rozhlížet, neboť ho svazovala vděčnost. Kněz – kaplan pootevřel nízké dveře v nejzazším výklenku chodby a nechal vyčerpaného hosta vstoupit. Všiml si, že nově příchozí má dlaň ruky ovázánu špinavou onucí a pronesl k němu, zatímco zapaloval petrolejovou lampu na prostém stole, že sem pošle ošetřovatele, aby mu poranění prohlédl. „Přijal jsem do špitálu dva vojáky artilerie, rakouského dělostřelectva. Jeden z nich umírá, ošetřovatel je u něj.“

Pocestný se rozhédl po dřevem obloženém pokoji, malé cele, velmi uboze zařízené jen tím nejnutnějším a se slovy dlouhých díků se obrátil na kaplana. Položil si svůj ranec na železnou postel překrytou tenkou přikrývkou a znovu uctivě duchovnímu poděkoval. Ten už podle zkušenosti vycítil, že muž přichází vyhladovělý a připomenul mu, že ošetřovatel se o něj postará, hned jak bude moci. Už byl na odchodu, když náhle pocestný, kterému při pohledu do nevelkého hlubokého okna došlo, že se dívá na nízkou zídku a za ní v ponurém přítmí tyčící se kříže, poplašeně vydechl: „Jsme na hřbitově?“

Kaplan se s klidnou tváří vrátil a mávnul rukou směrem k oknu: „Neznepokojujte se tím. Je to mírumilovné, klidné místo. Uvidíte ve dne. Ten hřbitov je mladší než já. Kdysi se pohřbívalo u kostela sv. Petra a Pavla, ale městečko se příliš rozrostlo. Prý tu v místě hřbitova rostla a kvetla krásná velká zahrada. Dosahovala až k rybníku za špitálem. Pro kuchyň nám zůstala sotva její polovina.“

Ponechal muže, aby si odpočinul, a prošel chodbou do rohového pokoje, který býval vyhrazen kaplanovi, právě pověřenému správou špitálu. Kaplan ani jeho předchůdci jej příliš nevyužívali, on sám dával přednost bydlení na faře. Dnes byla ale ta jedna z nocí, kdy se rozhodl ve špitálu zůstat. Poprvé za celou dobu, kdy špitálu sloužil, mu v horních pokojích umíral člověk. Voják, cizinec, i jeho druh byli přijati ve špatném stavu před dvěma dny. Doba francouzských nepokojů ještě neskončila, krajem táhly vojenské jednotky a sbory, ale i osamocení pěšáci. Kdykoliv kaplan otevřel pamětní knihu kaple sv. Barbory, spatřil v ní mezi jmény prostých pocestných a nemocných také několik jmen osob, patřících k vojenskému stavu. Ve špitálu nalezli azyl Francouzi, voják od Dragounů regimentu Kinsky, voják 2. Mysliveckého batalionu, ale také vojačky a vojenští zběhové. Jeden z mužů, které uložili v patře v horním pokoji, byl přes všechny snahy ošetřovatele odsouzen k smrti. Ošetřující mu pustil žilou, postaral se o jeho rány a připravil mu odvar z bylin, které měly utišit bolest. Druhého dne v podvečer kaplan zaopatřil vojáka svátostí umírajících, pomazal jej požehnaným olivovým olejem.

Teď zavřel desky knihy, jíž měl rozloženou na stole a do níž zapisoval účty špitálu. Povážlivě se ztenčily zásoby oleje do lamp a z posledního nedávného zápisu věděl, že bude muset složit účty obci, která kapitál špitálu administrativně spravovala. Přešel k oknu, z něhož měl výhled na východ, k náměstí. Přelétl očima po sousedním domu, patřícímu ke špitálu. V roce 1738 dva malé domky a bývalý tzv. luteránský kostel odkoupil jako ruiny od obce Páter Benedikt F. Janoušek a přestavěl je na špitál s kaplí. Založil nadaci, do níž sám výrazně přispěl, dobrodincem se stal i vrchnostenský pán hrabě Buquoy, sami měšťané i obec, která zajistila špitál dvorem ve Žďáru s lukami, poli, lesy a čtyřmi obecními rybníky. Kaplan měl za povinnost na intenci zakladatele sloužit dvě mše svaté týdně. Byl také zavázán bez nároku na odměnu sloužit dvě mše měsíčně na úmysl kněze a pomáhat mu v děkanském kostel, bylo-li třeba.

Správce špitálu chvíli pozoroval ruch před hostincem „U černého orla“, stojícího o dva domy dále. Vjezd hostince zatarasily povozy a drožka právě přivezla dva zámožnější cestovatele, kteří si „černého orla“ vybrali k noclehu. Jakmile se za nimi zavřela vrata, zvedl kaplan ze stolu lampu a rozhodl se projít celý špitál a zároveň upozornit ošetřovatele na nového špitálníka.

Dlouhá chodba ústila na východní straně do útulné kaple, zasvěcené sv. Josefovi a sv. Barboře, patronce umírajících. Světlo přejelo po tmavých obrazech a dřevěném vyřezávaném oltáři. Svíce na kamenné mense až na olejovou lampu visící z vysokého stropu byly pozhasínané, ale v kapli se stále ještě vznášela jemná vůně kadidla. Klid noci tu rušil jen vítr a déšť, který se spustil a dopadal na okenní tabulky. Kaplan opatrně uzamkl dveře do kaple a zastavil se cestou skrze chodbu v malé klenuté kuchyňce. Musel se hodně sehnout, aby prošel nízkými dvířky, vedoucími z kuchyně do sklepa, sešel obezřetně po schodech až dolů a překontroloval zásoby čerstvého ovoce a vína, které špitálu darovala jedna zbožná rodina. Minul komoru a pokoj v místech, kde původně stávala věž kostela. Zadními dveřmi, vedoucími od zahrady, vstoupil na dřevěné schodiště a vyšel až do patra. Chodba navlas podobné té v přízemí byla lemována čtyřmi pokoji pro nemocné a také malou klenutou kuchyňkou. Tlumené sténání tu proplouvalo nočním tichem a na chvíli zastavilo kaplanovu ruku na klice. Pak ale otevřel a vstoupil do vojákova pokoje…

Je tomu už 270 let, kdy se rozhodl farář B. F. Janoušek, že postaví na okraji města špitál pro nejnuznější nemocné a pocestné. Špitál už dávno přestal fungovat; dokonce i kaple přiléhající k němu byla svědkem poslední mše sv. ve 30. letech 20. století, ale budova dosud stojí a patří svým barokním rázem i neobyčejně silnými zdmi mezi nejzajímavější památky města.