Z dějin kaplického motocrosu

Stál jsem u zrodu věhlasného motoristického dění v Kaplici, jako jeden z dnes již málo žijících aktérů...

Ve vestibulu Informačního centra v Kaplici bylo možno shlédnout vkusnou výstavku fotografií z kaplických motocrossů 70. let. Vyvolala ve mně vlnu nostalgických vzpomínek na počátky motoristických dějin v Kaplici, sahajících zhruba do poloviny padesátých let minulého století.

Stál jsem u zrodu věhlasného motoristického dění v Kaplici, jako jeden z dnes již málo žijících aktérů. Začalo tím, že brzy po dokončení silničního obchvatu Kaplice - dnes chvalně známou E 55, plnící více specifických poslání a prožitků - vznikl podnět uspořádat na okruhu nám drahé E 55 s napojením na vnitřní průtah městem a opět návrat do lůna tehdy používaného označení „přeložky“ U lomu - silniční rychlostní závod motocyklů, rozšířený později i o automobily. Jezdci té doby jej nazývali „malým Brnem“ a ono jím opravdu bylo.

Je úsměvné připomenout, že při dnešní výkonnosti závodních motocyklů (o autech ani nemluvě) by takový okruh mohl zajet jen kaskadér ke všemu odhodlaný. Těch několik ročníků okruhového závodu ukázalo, že jde o podniky mimořádně organizačně náročné a finančně ještě více. Kaplici na výspě kraje chybělo totiž divácké zázemí i když se sem sjížděli diváci z neuvěřitelných dnes vzdáleností. Pro samotné město to byl velký svátek. Sponzoring nebyl tehdy znám. Bylo na čase skončit. Stalo se, ale elán početných pořadatelů sdružených pod „brannou“ organizací SVAZARM nezanikl. V odnoži AUTOMO-TOKLUB SVAZARMU chtěli něco dělat dál a dobrovolně, jak jinak?

V té době se rychle rozvíjela právě motocrossová disciplína a měla prioritu před rychlostními okruhovými závody. Důvod? No motocross přece obnáší branné prvky (???), učí adepty ovládat motocykly v těžkém terénu a to by se v hysterii permanentního ohrožení vlasti mohlo někdy hodit ... Tak také zněla zaklínací formula v úvodu každých propozic k závodu, schvalovaných výše v celé hierarchii Svazarmu. Bylo to tak zaběhlé a fungovalo i když se jen opisovalo rok co rok to samé.

Leč k věci: padl námět, že pod obcí Blansko jsou vhodné partie pro uspořádání motocrossu (branného) a nadšené komando se záhy vypravilo vyhledat takový vhodný areál. Možností zde bylo několik - zvítězilo dnes všem známé místo, ale ještě bez názvu. Posloužil autor těchto vzpomínek hned několika náměty, např. „Blanská rokle“, což bylo v té době módní označování tratí i když ke skutečné rokli měly hodně daleko. Ujala se však „Blanská kotlina“. Stalo se tak ještě v roce posledního rychlostního okruhu na podzim a nadšenci se dali do práce na zpřístupnění dodnes posvátného místa Blanské (nesprávně Blanenské) kotliny, dokonale zamořené všemi možnými porosty, „ .. skrz které slunce prosvítá ..“, jak zpívá Michal Tučný. Představa, že by se zde ještě týž rok mohl konat „TERENNÍ ZÁVOD MOTOCYKLŮ“, jak se musel používat oficiální název místo anglického originálu motocross, byla spíše idylická.

Ke slovu přišly brigády, brigády, nespočetně brigád a také obětavých lidí - především pak Josefa Kápara, Jiřího Reifa, Václava Kočvary a mnoho dnes pozapomenutých, jak už to v životě jde. A tak se na sklonku podzimu za jedné krásné, slunečné neděle jel I. Terenní závod motocyklů v Kaplici, jako krajský přebor obs. tříd 175 a 250 ccm. Vydařil se a závod se tak stal početím pro budoucna, sahající až dodnes.

Startovním místem byl prostor přesně naproti dnešnímu, ovšem s překlenutím kotliny. A jak se startovalo? Jednoduše: jezdci přijeli na čáru startu, cca 20 m před nimi zaujal postoj startér s bílým praporkem za zády a pak náhle energickým mávnutím zespoda nahoru bylo odstartováno, většinou s menšími neregulérnostmi, které dnes nastat nemohou. Ale startér měl co dělat, aby včas svoje horké místo opustil. Jinak hrozilo přejetí, což se i kdesi stalo.

byla zprvu vyznačena po obvodu napíchanými papírovými reklamními praporky na špejlích (!), jejichž dobrá polovina po každé jízdě vzala za své, ale neúnavní pořadatelé podél trati je „z rezerv“ briskně doplnili. Později se používalo tzv. „mlíko“, do něhož se tehdy plnilo mléko v mlék. podnicích v nekonečném fóliovém pásu. Dnes se trať neznačí vůbec. Zkracování trati v zatáčkách se trestalo vyloučením ze závodu. V Jč. kraji se postupně vytvořilo a jezdilo kolem 20ti míst - snad nejvyhlášenější trať byla v Českém Krumlově za nádražím. Tehdejší super-star, či-li hezky česky hvězda prvé velikosti v motocrossu Jaromír Čížek, pronesl dodnes památný výrok: „Kdo jel a zvítězil v Č. Krumlově, byl mistr - kdo Krumlov nejel, pak nejel motocross“. Přesto trať před léty zanikla a zastupitelstvo města zde závody zapovědělo na žádost několika nervních obyvatel u nádraží, jimž drásal hluk záv. strojů nervy - prý až za hrob. Město se připravilo o popularitu tohoto druhu, snad ji ani nemělo zapotřebí? Nebyl zájem - pravý opak zastupitelstev města v Kaplici, kde je hluk slyšet také a často. Podpora města je skvělá.

Sport. řády stanovily, že minimální délka trati činí 1.700 m, ale tu na kotlině ne a ne dosáhnout. A tak se vytvářely roztodivné kličky, zákruty a „vracáky“ řečeno hantýrkou zasvěcených. To způsobuje, že při závodu se jezdci míhají jako roj zdivočelých včel, poškozuje to přehlednost kde a kdo je, zejména pro diváky. Také se muselo uvádět tzv. převýšení trati - rozdíl nejnižšího a nejvyššího bodu trati. Čert ví, kdo vymyslel (ale neměřil), že je to 50 m. Snad to platí dodnes, ale zajímá to patrně jen a jen toho čerta, který ovšem nikdy nespí.

V jednom z ročníků přišel obrovský liják a čísla na startovních tabulkách - jako jediná identifikace jezdců byla rázem nečitelná pro časoměřiče a pokračování v závodu, v němž se nedalo zjistit kdo je kdo, byl jako naprosto neregulérní autorem - tehdy ve funkci sportovního komisaře - zastaven a anulován s rezolutním odmítnutím příp. protestů.

Ale vraťme se do historie; léta šla, obětaví pořadatelé vše stále vylepšovali a Kaplice získávala postupně vyšší a posléze nejvyšší typy podniků. To již samozřejmě jezdily všechny obs. třídy 125, 250, 500 ccm a dnes často i sidecary s velkými obsahy.

Na Blanské kotlině se vystřídala celá plejáda nejlepších jezdců – mistrů, státních reprezentantů. Bylo by nespravedlivé neuvést, že také ze samotné Kaplice vzešli vynikající jezdci - Frant. Ertl, Jar. Marchal, začínal zde dnes sen. Jan Froněk, Jiří Kováříček a výborní bratři Soldátové, z nichž mladší František se stal státním reprezentantem, stejně jako Jan Froněk jun., ten ještě dnes okrajově zazáří na motocrossovém nebi či motoskijöringu jako vodič. Byl nespornou jedničkou. Ve výčtu jmen opomenu jiné čs. hvězdy – Jar. Faltu, Zd. Velkého, Mir. Halma a další, neboť jejich účast vyplývala z vrcholových typů Kaplici určených podniků.

Na čem se vlastně jezdilo - zeptá se v duchu méně informovaný čtenář ? Od samého začátku to byly motocykly strakonické ČZ, používané i špičkovými zahraničními jezdci, jako byl ku př. Joël Robert z Belgie, reprezentace býv. NDR i tehdejšího SSSR Mojsejev a Arbekov. Značce ČZ nikdo tehdy nestačil - trochu nesměle a spíše okrajově sekundovala JAWA, po jistý čas hybrid JAWA-ČZ a zcela ojediněle 4taktní ESO z továrny v Divišově. To byl - a dosud je - zajímavý stroj; zkonstruoval jej kdysi okruhový silniční jezdec Emanuel SIMANDL - odtud 2 prvá písmena značky. Na okruzích, kde měl reprezentovat, příliš neuspěl, ale lépe již v motocrossu ač v té době již byl přebudován na stroj plochodrážní, kde přímo vynikl a snad vyniká dosud, což v přemíře výrobců má jistě vysoký kredit. Jezdil na něm též kaplický Jar. Marchal.

Stín na jeden z ročník vrhl smrtelný úraz reprezentanta Rudé hvězdy Praha Jiřího Schmalze; stalo se tak ve druhé zatáčce po startu v ostrém, levotočivém „vracáku“ při odstartování jízdy. Schmalz - ač velice zkušený jezdec zde ve skrumáži upadl a byl několikanásobně - neúmyslně – přejet. Jeho pietu pořadatelé zvýraznili pamětní deskou na objektu časoměřičské věže, která jej po léta připomínala. Dnes zde již není. Jeden závod se také z podnětu pořadatelů konal jako Schmalzův memoriál. Pěkné uznání, charakterní gesto.

Snad se patří uvésti, že kdo viděl shora časom. věže, jak se vyvíjí situace v prvých zatáčkách po odstartování, kde se jede kolo na kole (a loket na loktu) a dosud nezkolaboval, může se zváti psychohrdinou, jak říkával bezkonkurenční hlasatel Antonín Babka ze Strakonic.

Několikráte přenášela čs. televize přímý přenos závodu, provázených slovem-komentátorem Františkem Šťastným, někdejším vyhlášeným silničním závodníkem. Upadal častěji do nepříjemných hovorových úchylek, ale o odešlých jen dobré. Za čas přenosy zanikly, aby se nestaly okoukaným klišé, nahrazené ovšem neodolatelnými akčními filmy večer co večer s pořádnou dávkou erotiky. A ne tak ledajaké. Přenosy Kaplici hodně zviditelnily, dělaly jí jméno.

Každé dění ve veřejnosti - má-li uspět - musí věnovat hodně a ještě mnohem více - reklamě. Kapličtí pořadatelé v ní dospěli velmi daleko. Začínali s množstvím výrazných plakátů, které i sami dobrovolně (za benzin a` Kč 2,40 svého času) rozváželi a vylepovali v širokém okolí obcí, či reklamními službami měst. Na takových dobrodružných cestách vezli a rozhazovali letáčky po silnici a v obcích a málokdo odolal je nezdvihnout. K tomu se ovšem družily i látkové transparenty na nárožích měst apod. Ale to ještě nebylo vše. Obětavý člen Josef Štěpánek si zapůjčil kdesi radioaparaturu, instaloval ji v dodávce, včetně dvou amplionů na střeše o slušném výkonu a pak už jen mikrofon a prostořekého hlasatele k sobě a vyjelo se – často velmi daleko. Neboť: mluvené slovo je jiné než psané - dí ověřená pravda. A bylo to úspěšné. Proniknutí do jihočeského rozhlasu a tisku bylo kromě toho maličkostí. Netřeba zdůrazňovat, že relace pojízdného rádia byly patřičně opepřené - prý: aby to vzalo za srdce! Celkově dosti finančně nákladné, ale nutné - ostatně to platí dodnes - viz markety. Snad až 30 % tržeb přináší právě ona ďábelská reklama, kterou máte ve schránkách týden co týden a jdou rovnou do odpadových nádob. Ale kolik přinesla na počtu diváků Kaplici se nikdy nezjistilo.

K současnému dění na motocrossovém závodišti snad není nutný komentář; různých typů závodů je zde do roka několik včetně občasné účasti sidecarů, jejichž jízda je nepochybně atraktivní, stejně jako terénní skoky sólo, pro něž byly vybudovány speciální, katapultážní nájezdy, které vynesou jezdce 15 i více metrů do výšky-dálky, něco jako na létajícím koberci. Autor je pamětníkem doby, kdy při povolování závodu byla zdůrazněna kuriózní podmínka, že profil trati nesmí umožňovat delší terénní skoky, bez nichž by dnes závod nebyl závodem. A to ještě v různých figurách, kdy aktér téměř sestoupí z motocyklu, aby se naň těsně před „přistáním“ hladce vrátil a pokračoval. Ale to jsme již v hájemství kaskadérů ze zmíněných amerických akčních filmů. Máte je také rádi?

Do problematiky motocrossů zasahují okrajově, ale nepříjemně tu ochránci přírody, jindy strážce životního prostředí - motorismus dle nich není sport. S tím se svého času setkala i organizace v Kaplici při povolovacím řízení k výstavbě společenské budovy na závodišti. Jan Froněk - dnes ústřední osobnost motocrossového dění v Kaplici by mohl vyprávět.

Motocrossy byly, jsou a snad budou se svojí neopakovatelnou atmosférou vůně opékaných klobás na přepáleném oleji, tu a tam dokonce kuřete - pokud je cenová dostupnost přijatelná, ale to není tak časté, jako kdysi – kupř. na Zemi živitelce apod. A k tomu pivo, pivo a zase pivo, jehož spotřebou je český národ bezkonkurenčně na prvém místě na hlavu ne-li ve světě, pak určitě v Evropě. A k tomu všemu hluk motocyklů, pach výfukových spalin a nějaké zrnko písku mezi zuby...

Přes rozsáhlost vzpomínek neobsáhl autor, který věnoval činovnické funkci v motorismu více než 40 let zdaleka vše, co by se mohlo zveřejnit, ale musíme dát prostor jiným tématům, někdy i zajímavým. Přejme si, my ctitelé motocrossu, aby se i v budoucnu našli lidé typu Jana Froňka - schopní, pracovití a trpěliví. Nechť takovým žehná svatý Václav - a mistr Jan!