Zakletá bílá panna na hradě Pořešín

Nedaleko Kaplice stojí pobořené zdi středověkého hradu Pořešín. Vypráví se o něm například pověst o zakleté bílé panně...

Hrad Pořešín se těšil už jistě půl tisíciletí plnému rozkvětu, když se jeho majitel dostal do prudkého sporu s jedním svým sousedem, který pak začal jeho hrad dokonce obléhat. Majiteli se sice podařilo uniknout a poohlédnout se po nějaké pomoci, ale obléhatelů se kolem srotilo tolik, že se osazenstvo hradu rozhodlo zmizet podzemní chodbou a nechat své statky nepříteli nebo plamenům. Zachránili se všichni až na šlechtickou dceru, která přísahala, že raději zemře, než by opustila rodové sídlo, a skutečně také uhořela v plamenech, které hrad zachvátily. Její otec mezitím přispěchal s velkým žoldnéřským vojskem, ale když uviděl z druhé strany řeky doutnající trosky svého sídla, vrhl se v zoufalství do propasti.

O mnoho a mnoho let po této události pásl jednou o velikonočním týdnu vesnický pastýř z Velkého Pořešína na kopcích nedaleko hradu své stádo. Právě když zvonili poledne, jako stín vystoupila z hradní zříceniny bíle oděná postava a kráčela směrem k žasnoucímu pastevci. Ten rozpoznal v záhadné postavě krásnou, mrtvolně bledou dívku, jež mu jemným hlasem pravila: ,,Jiříku, když mi dojdeš do hradu pro bílý šátek, který leží na železné truhle v otevřené klenuté komoře a ani jednou se při tom neohlédneš, daruji ti všechny poklady, které jsou už dlouhá léta skryty pod troskami. Jdi tedy, a já ti zatím ohlídám tvé stádo.“ Jiřík si vzpomněl, že za mlada slýchal o pořešínském strašidle – hradní panně, která prý se občas na hradě objevuje a neklidně po něm bloudí, přežehnal se tedy křížem a učinil, co mu bylo přikázáno. Zanedlouho došel ke zřícenině, spatřil otevřenou klenutou komoru a udatně vstoupil dovnitř. Až docela vzadu v koutě svítil bělostný šátek a pastýř už po něm chtěl sáhnout, když v tom zaslechl drsný hlas obecního rychtáře, jak mu hlasitě spílá a volá, ať rychle vyžene stádo z obilí. Strnul, ale v tom okamžiku uslyšel, jak na něho i mnoho známých sousedů křičí: ,,Jiříku! Jiříku! Tvoje stádo pošlape celý lán obilí !“ Polekaně se ohlédl, vyběhl z hradu – a ten se za ním s rachotem zavřel.

Pastýř se rozhlédl kolem sebe – jeho stádlo se klidně páslo na vykázaném místě a nikde nebylo vidět ani človíčka, jen bíle oděná dívka mu šla s pláčem vstříc a vzpínala k němu ruce. ,,Ach Jiříku, Jiříku!“ naříkala. „Proč jsi tak snadno podlehl pokušení, když už jsi byl tak blízko cíle? Nyní zde musím zase čekat, až uplyne délka pěti lidských životů a až opět nastane vhodný okamžik pro mou záchranu, pak teprve mě může vysvobodit jeden z tvých potomků.“

S hlasitým pláčem odcházela bílá panna nahoru na hradní vrch, až její šat pohltily stíny rozlehlé zříceniny. Jiřík odehnal stádo domů, pověděl rodině o svém zážitku, nazítří se však roznemohl a čtvrtého dne již nesli jeho tělo do hrobu...