Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Letos je tomu 75 let, co si lidstvo celého světa poprvé po děsivých šesti letech ulehčeně oddechlo. Skončila totiž druhá světová válka. Válka, která stála mnoho obětí.
Začala 1. září 1939 přepadením Polska, trvala v Evropě do 8. 5. 1945 a byla ukončena 2. září téhož roku kapitulací Japonska. Strhla do svého víru 1 miliardu 700 tisíc lidí, bojovalo v ní přes 110 milionů vojáků, o život přišlo přes 50 milionů lidí, z toho 27 milionů na frontách, dalších 11 milionů v koncentračních táborech. Jen na území bývalého Československa, dnešní České republiky a Slovenské republiky, padlo (zemřelo), bylo nezvěstných a raněných 144 tisíc Rudoarmějců, 60 tisíc Rumunů, 1 tisíc Američanů a 300 Poláků. V koncentračních táborech zahynulo 195 tisíc našich občanů (z toho 2.206 dětí). Z pohraničí bylo v roce 1938 vyhnáno přes 100 tisíc českých obyvatel. Desetitisíce lidí muselo po roce 1939 odejít ze Sedlčanska, Neveklovska a dalších výcvikových táborů SS. V rámci totálního nasazení bylo do nacistického Německa odvlečeno na práci 524 tisíc našich mladých lidí. Zničeny byly Lidice, Ležáky, Ploština, Javoříčko a mnoho dalších obcí a osad bylo vypáleno. Roztaveno bylo 42 tisíc kostelních zvonů... . Hmotné a kulturní škody byly tak obrovské, že je lze jen velmi těžko vyčíslit. Boje byly vedeny na území 40 států Evropy, Afriky, Asie a Oceánie, v Atlantiku i Tichomoří. Doba druhé světové války stála mnoho obětí (vojáků i civilistů) z řad Američanů, Čechů, Slováků, Poláků, Rumunů, Řeků, Jihoslovanů. Na frontách i v zázemí padlo miliony vojáků a obyvatel národů bývalého Sovětského svazu i synů a dcer francouzských a anglických matek. Holocaustem byli postiženi Židé a Cikáni. Ti všichni dali své životy na oltář společného vítězství. Na oltář svobody i naší země.
Ve výčtu mrtvých a zmrzačených - fyzicky i duševně - nesmíme zapomínat také na miliony zabitých Němců, Japonců, Italů a jejich satelitních spojenců - protivníků antihitlerovské koalice.
Nikdy se však nesmí zapomenout kdo a proč válku skutečně rozpoutal i kdo ji vedl tak nelidským způsobem do nesmyslných a extrémních krajností. Nesmí se zapomenout kdo přivodil tu všeobecnou zkázu a nezměrné utrpení stamilionů lidí a kdo nakonec nesl (nebo měl nésti) veškerou zodpovědnost za všechno, co světu napáchal. Nesmí se utrpení obětí a napadených dávat (jak se dnes často zcela a historicky činí) na stejnou úroveň, jako utrpení příslušníků národů a států agresivních. Tedy těch, kteří se větší či menší mírou na vedení války (bleskové, útočné i té fanaticky "totální") podíleli. Přitom jsem si vědom, že důsledky války dopadly často na řadu nevinných, kteří v mnoha případech po celý zbytek svého života trpěli nebo dodnes trpí. Utrpení (duševní i fyzické), ponížení a prožité bezpráví na obou stranách, nemohou vynahradit žádné dodatečně vyplacené peníze.
Těch několik myšlenek, dat a číselných údajů, které v úvodu uvádím, je varující. Současný stav v jednotlivých zemích světa však ukazuje, že pojem války není ani na začátku 21. století slovem bez obsahu. Že násilí a terorizmus byly a bohužel stále jsou aktuální součástí našeho každodenního života, že politický, náboženský, mocenský nebo nacionální fanatizmus - zvláště když má silný sociální podtext - byl a je surový, bezohledný a nesmyslně krutý.
Příběhy, o kterých budu mluvit, nejsou proto zdaleka tak vzdálené, jak se snad může zdát příslušníkům dnešní mladé generace. Chci následujícími několika vzpomínkami připomenout, že i Velešín, Kaplice a jejich spádové území měly své mučedníky, padlé a oběti. Především však chci varovat před nebezpečím recidivy, varovat před bídou (hmotnou, ale i duchovní), nadřazeností a fanatizmem, jejichž důsledky jsou pak války, revoluce, terorizmus, násilí a krutost nepředstavitelných rozměrů a následků. Dávám proto slovo několika vzpomínkám, událostem a připomínkám občanů, kteří jsou svým životem a prožitky spjati s našim územím. Dávám slovo událostem a těm, kteří se navždy v období 1938-1945 nesmazatelně zapsali do života našeho regionu. Nesmazatelně proto, protože ta bolest byla tehdy opravdová a utrpení strašlivé.
Nouzové přistání amerického letounu
B-17G Flying Fortress s/n 42-9739
v katastru obce Dolní Dvořiště dne 9. 12. 1944
Příběh posádky amerického letounu B-17G Flying Fortress s/n 42-9739 se začal psát 9. prosince 1944 na letecké základně 2. bombardovací skupiny 15. letecké armády USASF v jihoitalské Amendole po sedmé hodině ranní.
Na ten den naplánoval operační štáb 15. letecké armády ofenzivní misi proti strategickým cílům nacházejícím se na území okupovaného Československa a na území nacistického Německa a Rakouska. Vedením impozantního seskupení leteckých sil bylo pověřeno 5. bombardovací křídlo se svými šesti skupinami, které mělo zaútočit na moderní rafinerii Sudetenlandische Treibstoffwerke AG, ležící nedaleko severočeského Mostu - dnes Chemopetrol Litvínov v Záluží u Mostu. V ranních hodinách vzlétlo z jihoitalských základen 216 bombardérů B-17G Flying Fortress. V oblasti města Sansego se seskupilo do přeletových formací a letem přes Jaderské moře, území bývalé Jugoslávie a Rakouska se dostalo k výchozímu bodu, kterým byla obec Hroznětín v západních Čechách. Zde se jednotlivé formace přeskupily a postupně nalétávaly na cíl. Vlivem počasí, i přes použití radarů, však cíl nebyl spolehlivě nalezen, a proto bylo rozhodnuto bombardovat náhradní cíl, kterým byly letecké závody a seřaďovací nádraží v bavorském Regensburgu.
Součástí 5. bombardovacího křídla byla i 2. bombardovací skupina o síle 36 letounů, která letěla ve druhé vlně na druhé pozici. Skupinu vedl její velitel plukovník Coulen, letící v čele devíti letounů 96. perutě. Deset letounů 49. perutě vedl poručík Rigby, který se však pro mechanické potíže musel předčasně vrátit a jeho místo zaujal poručík Buhler. Dalších deset bombardérů 429. perutě vedl poručík Falkenstern a svaz skupiny uzavíralo osm letounů 20. perutě vedené poručíkem Warrenem v letounu B-17G Flying Fortress seriového čísla 42-97739. Na palubě tohoto stroje vyrobeného v licenci ve třicátém výrobním bloku u letecké firmy Lockheed Vega Aircraft Corporation v kalifornském městě Burbank byli tito letci: pilot l/Lt. Woodruf J. Warren, který pocházel z města Hyattsville ve státě Michigan - pro něho byla tato mise předposlední, po posledním 50. letu se měl vrátit zpět do USA ke své rodině, druhý pilot l/Lt. Donald 1. Hart z Belmontu ve státě Masschussets, navigátor l/Lt. Burke W. Jay z města Palmyra ve státě New Jersey, bombometčík 2/Lt. Wiliam Jolly z Houghtonu ve státě Michigan, operátor palubního radaru 2/Lt. George D. Mayett z Dunkurku ve státě New York, palubní mechanik a střelec T/Sgt. Frank Pinto z Texasu, radista a střelec T/Sgt. Waren Anderson z Floridy, obsluha bočních kulometů S/Sgt. Josepf A.Coxa S/Sgt. Ralph E. Henry, oba z Alabamy, střelec zadní střelecké věže S/Sgt. Benjamin J.Sheppard z Bridgetonu ve státě New Jersey. Letec B. J. Sheppard a štábní seržant R. E. Henry letěli svoji poslední padesátou misi, po které se měli vrátit zpět do Spojených států ke svým rodinám.
Po předchozím neúspěšném pokusu o nalezení rafinerie u Mostu se 2. bombardovací skupina objevila nad bavorským Regensburgem. Pouze sedmnácti letounům skupiny se podařilo identifikovat cíl a svrhnout pumový náklad. Zbývající letouny cíl nebyly schopny identifikovat a letěly nad další náhradní cíl, kterým byly zbrojní závody a nádraží v Plzni. Americké prameny uvádějí, že Plzeň byla nalezena a bombardována, ale dnes již víme, že tomu tak nebylo a že byl bombardován zcela jiný cíl, pravděpodobně ještě v Bavorsku nebo Rakousku.
Nad jednou z uzávěr protiletadlového dělostřelectva byl střepinami explodujících granátů zasažen jeden ze čtyř motorů letounu pilotovaného poručíkem Woodrufem Warrenem. Stroj vypadl z formace a se ztrátou výšky začal zaostávat. V oblasti Českého lesa se pilot l/Lt. Warren radiem spojil s pilotem sousedního letadla Sidney P. Upsherem a sdělil mu, že jeho stroj je vážně poškozen, že má vyřazen motor a poškozený olejový systém. Posledním sdělením byla obava, že s letadlem přes Alpy nepřeletí. Tehdy poručík Upsher popřál „Good luck - šťastnou cestu“ a tím byl definitivně přerušen kontakt s letadlem B-17 č. 739.
Stroji č. 739 se nepodařilo udržet výšku, a proto dal velitel posádce pokyn „Lets get ouit of this damned ship – opusťte palubu před ztroskotáním“. Po soustředění většiny členů posádky u bombové šachty jako první vyskočil navigátor Burke W. Jay, který nejvíc trpěl nedostatkem kyslíku. Po něm následoval Ralph Henry a vzápětí i Warren Anderson, Benjamin Sheppard a bombometčík William Jolly.
Poškozený stroj se dostal pod kritickou výšku pro seskok padákem a pilotovi nezbylo než nouzově přistát se zataženým podvozkem. Letoun se zbývajícími členy posádky dosedl na pole v severním výběžku Šibeničního vrchu u Dolní Dvořiště. Z vraku letadla vyšli všichni zbylí z posádky Frank Pinto, George Mayott, Joseph Cox, druhý pilot Donald Hart a pilot Woodruff Warren, který řekl: „Dopadlo vše dobře!“.
Odpoledne v osadě Tichá (jižně od Kaplice), obce čítající asi 100 domů, slyšeli obyvatelé hukot nízko nad zemí letícího letadla a krátce na to viděli směrem na Svatý Kámen snášejícího se parašutistu. O několik minut později Wiliam Jolly z Houghtonu ze státu Michigan, bombometčík ze stroje 739 přistál v měkkém sněhu. Když se osvobodil z padáku, viděl k sobě přicházet skupinu osob. V čele skupiny kráčel starosta obce Tichá Josef Witzany, fanatický nacista. S připravenou střelnou zbraní šel k Američanovi. Joly zvedl ruce nad hlavu. O pár vteřin později třeskla rána, prorazila koženou bundu letce a zásah do prsou byl smrtelný. Wiliam Jolly s vysoce zvednutýma rukama klesl k zemi.
Ve stejný čas na jiném místě, nedaleko osady Štědrkov přistál Benjamin Sheppard, který vyskočil spolu s Jollym, též do měkkého sněhu, odložil padák a šel sněhem přes pole a louky, až přišel do Štědrkova. Tato osada sestávala ze tří selských domů: Jodl, Qatember a Hansbauer. Zaklepal u Hansbauerů. Když se otevřely dveře, hledělo na něho několik párů udivených očí. Takovou návštěvu nikdo nečekal. Pozvali ho dál a nechali posadit u velikého stolu. Po deseti hodinách, kdy Shepperd opustil jižní Itálii, seděl opět ve vytopené místnosti u čaje a svačiny. Právě ve stejný čas přistála squadrona na polním letišti v Amandole.
Celní úřadovna ve Wullowitzích byla od roku 1938 uzavřena. Po připojení Rakouska k Velkoněmecké říši a po Mnichovu ztratily historické hranice s Československem svou opodstatněnost a byly posunuty daleko do nitra Čech. V celnici se usadili němečtí vojáci, kteří měli na kopci nad Leopoldschlagem pozorovací bod. A právě pár metrů severozápadně od celnice dosedla nepřátelská létající pevnost. Po silnici z Horního Dvořiště do Dolního Dvořiště přijížděl náklaďák pana Josefa Pusche. Ten když uviděl na poli nedaleko silnice sedět obrovského ptáka, zastavil svůj nákladní vůz na dřevoplyn a šel se podívat blíže. Tento pan Pusch byl očitým svědkem dalších událostí. K letadlu se scházeli lidé, sedláci a také němečtí vojáci. Když pan Pusch a ostatní přišli k letadlu, sedělo všech pět zbývajících Američanů na pravém křídle letadla. Vojáci i civilisté dostali od Američanů cigarety a jídlo z jejich bohatých zásob.
Krátce nato dostalo okresní velitelství v Kaplici zprávu o čtyřmotorovém letadle v Dolním Dvořišti. Z Kaplice do Dolního Dvořiště vyjela dvě auta. V jednom seděl okresní velitel Franz Strasser a ve druhém velitel gestapa Walter Wolf (Němec z Bad Schandau, t.č. sloužící v Kaplici) a nadporučík policie z Kaplice Karl Lindemeyer. Když kolona dorazila k letadlu, provedli její členové prohlídku letců i letadla a odebrali zbraně. Pak Lindemeyer poručil Josefu Puschovi, aby udělal místo na plošině náklaďáku pro transport Američanů. Pusch zaslechl rozhovor mezi Strasserem a Lindemeyerem se slovy (doslovně): „Ty letce nám poslalo samo nebe a my mu je vrátíme!“ Američané museli nastoupit na plošinu náklaďáku a Pusch dostal rozkaz od Lindemeyera, že na znamení musí zastavit. Kolona vozidel se rozjela směr Kaplice. Když dojeli k obci Nažidla odbočili z hlavní cesty. Asi 100 m východně poblíž hostince paní Neuwirtové a Lauseckerova dvora vedla cesta mírně do kopce. Zde musel Pusch šlápnout více na plyn a na konci stoupání dostal znamení k zastavení. Hned po zastavení zavelel Lindemayer „Všichni vystoupit!“. Tento povel patřil pětici Američanů. Pusch slyšel jak seskakují z auta.
V následujících vteřinách protrhly zimní ticho dávky samopalů. Jeden z Američanů nebyl ještě mrtev a snažil se odplazit. Nová dávka ho však zkosila. Od zastavení kolony uplynulo několik vteřin a nyní tu leželo pět Američanů - Woodruff J. Warren z Marylandu, Donald L. Hart z Masschussets, Frank Pinto jr. z Texasu, George D. Mayett z New Yorku, Josepf Cox z Alabamy - rozstřílených, krev jim prýštila z úst a uší a červeně barvila sníh okolo. Karl Lindemeyer zastřelil tři a Franz Strasser dva Američany. Pak oba vrazi strhli z Američanů šaty, boty a všechny cenné předměty. Mrtvoly ponechaly jen ve spodním prádle. Puschovi, který byl všeho svědkem a stál bledý a vystrašený, přikázali, aby je zaházel sněhem. Pak Puschovi přikázali, aby odtáhl, nechce-li skončit jako oni. Ještě než vrazi opustili své oběti, vynořovali se části jejich těl, obličeje, ruce a nohy ze sněhu, který roztával nad ještě teplými těly.
Nacističtí úředníci z Kaplice pak odeslali zprávu k odvysílání do rozhlasu „šťastné přistání amerického poškozeného letadla na poli v Dolním Dvořišti“.
Dne 10. prosince 1944 byli všichni Američané na místě popravy pohřbeni. Rok nato, v červnu, červenci a listopadu 1945, byla těla pěti Američanů i tělo jejich kamaráda Williama Jolliho exhumována a převezena na vojenský hroitov pro padlé americké vojáky ve Francii.
Benjamin Sheppard byl převezen od středrkovského sedláka do kasáren v Kaplici. Za tři dny nato byl B. Sheppard transportován do Welsu. Při průjezdu Dolním Dvořištěm mu dozorci umožnili prohlédnout si perfektní přistání jeho letadla. Benjamin Sheppard a jeho tři kamarádi, kteří opustili letadlo před ním, se po válce, t.j. za necelých pět měsíců, šťastně vrátili do své vlasti.
Po válce - osud vrahů
Karl Lindemeyer spáchal 8. května 1945 sebevraždu a dne 10. května byl pohřben do hrobu č. VIII/14 (zaznamenáno v knize hrobníka). V létě 1945 navštívil vysoký americký důstojník Městský úřad v Kaplici ve věci sebe-vraždy Lindemeyera. Hrobník musel odpřísáh-nout, že ho skutečně pohřbil. Franz Strasser byl v červnu 1945 zatčen Američany ve Frymburku a převezen jako válečný zločinec do Dachau, kde byl odsouzen k trestu smrti. Jako hlavní svědek v procesu byl Josef Pusch. Franz Strasser byl v prosinci popraven. Josef Witzany (starosta obce Tichá), vrah Wiliama Jolliho, byl po válce intenzivně hledán americkými, rakouskými a československými úřady, ale nebyl nikdy objeven.
Na paměť amerických letců popravených v tomto regionu byla v roce 2004 na zdi kostela na Svatém Kameni odhalena pamětní deska.
Závěr
V době, kdy nacističtí fanatici v Dolním Dvořišti vraždili, bylo již o válce dávno rozhodnuto. Dne 9. 12.1944 byla situace na východní a západní frontě tato: druhý ukrajinský front dosáhl břehu Dunaje u Vácu na sever od Budapešti, první americká armáda zahájila mohut-ný útok západně od Cách a dosáhla břehu Rýna na nizozemsko-německých hranicích. Letci z bombardéru B-17 proto nepadli v boji jako vojáci, ale byli zavražděni. A vražda zůstane vraždou - jinak ji totiž nelze posuzovat.
Problematika hromadných hrobů obětí transportů smrti na Kaplicku a Velešínsku
Transporty smrti procházely českým územím na sklonku druhé světové války 1944 a zejména 1945, když nacisté před postupujícími spojeneckými vojsky (z východu sovětská armáda, ze západu americko-britská vojska) vyklízeli koncentrační (KT) a i jiné tábory (zajatecké, pracovní). Současně docházelo k „odstraňování“ přímých účastníků a svědků nacistických zvěrstev prováděných v těchto likvidačních táborech. Desetitisíce vězňů byly vyhnány na pěší pochody smrti nebo převáženy v otevřených železničních vozech, bez veškerého zabezpečení jídlem a vodou (o oblečení nemluvě), do jiných táborů v tehdy ještě neobsazeném vnitrozemí nacistické „Třetí říše“. Vězňové byli na cestě řadu dní bez jídla a vody, v chatrném táborovém oblečení ve vysoce nepříznivých klimatických podmínkách (vysoké mrazy, vítr, sníh!).
Právě při těchto pěších pochodech a transportech v otevřených vagónech za krutých mrazů, jejichž hlavní trasy procházely přes komunikační síť českých zemí, docházelo k úmyslnému decimování vězňů. Nemocní a neschopní dalšího transportu či pochodu byli zpravidla stříleni. V únoru a v březnu 1945 přecházelo přes území českých zemí asi na 65.000 válečných zajatců, kterým naše obyvatelstvo přes přísné zákazy nacistů poskytovalo, v rámci svých omezených možností, maximálně možnou pomoc. Právě bránění nacistů v pomoci českých obyvatel nemocným a vysíleným vězňům a zajatcům, (kdy přistižení Češi a Češky byli trestáni, někdy i smrtí zastřelením), vedlo k vzrůstu touhy mnoha obyvatel po pomstě za učiněná příkoří a teror. Na trasách transportů a pochodů smrti zůstaly desítky hromadných hrobů.
V letech 1945-1947 bylo na území Čech nalezeno a otevřeno 124 hromadných hrobů a z nich bylo exhumováno 4.636 obětí.
Na území našeho spádu se jedná především o tyto hromadné hroby: HORNÍ DVOŘIŠTĚ - památník 14 obětí z tzv. transportu smrti, který tady projížděl v lednu 1945. NETŘEBICE - památník a společný hrob 44 neznámých obětí transportu smrti. OMLENICE - transport vězňů z Osvětimi byl určen do Mauthausenu, ale tam nebyl přijat a byl vrácen zpět. Jen na úseku Horní Dvořiště-Omlenice podlehlo útrapám desítky vězňů, kteří byli za jízdy vyhazováni podél trati. Oběti byly koncem roku 1945 exhumovány a pohřbeny v hromadných hrobech v Omlenicích, Netřebicích a Horním Dvořišti. VELEŠÍN - na místním hřbitově pochováno 11 obětí transportu smrti.
Zpráva o transportech
K obyvatelům Kaplicka a Velešínska doléhala válka většinou jen svými ozvěnami. Jenom málo z nich poznalo osobně krutost války tak jako lidé z oblastí, kterými prošla fronta a nebo kteří prožili spojenecké bombardování. Prvním jednáním obludného představení nacistické krutosti se pro zdejší obyvatelstvo staly události, spojené s transporty politických vězňů, převážených v roce 1945 do centra Německa. Jevištěm měla být železniční trať z Českých Budějovic do Lince a její bezprostřední okolí (Kaplického nádraží). První transport zajatých a raněných sovětských vojáků projížděl krajem 16. ledna 1945. Na kaplickém nádraží podlehli svým zraněním podporučík Viktor Voljov a jeho neznámý soudruh. Oba byli nedaleko stanice okamžitě pohřbeni. Po válce byl jejich hrob odkryt a rudoarmějci byli pietně uloženi do společného hrobu obětí transportu v Netřebicích20.
Druhý transport projížděl mezi stanicemi České Budějovice a Horní Dvořiště dne 25. ledna 1945. Vezl vězně z koncentračního tábora v Osvětimi do Mauthausenu21. Byl to jeden z mnoha transportů vězňů do vyhlazovacího tábora, který projížděl oblastí Kaplicka. Nelidskost podmínek, za kterých byli vězni převáženi, nám dovoluje hovořit o transportu jako o transportu smrti. Většina během transportu skutečně zahynula - zimou, hladem, celkovým tělesným strádáním. Vězni v chatrných oblecích, spíše hadrech, byli namačkáni po mnoha desítkách v otevřených vagónech. Nesmírně trpěli zimou a mrazivým větrem. Náhodní svědci byli jejich osudem hluboce otřeseni. Očitý svědek transportu (pozoroval jej při zastávce na kaplickém nádraží) Jaroslav Karlík vypovídá o zuboženém stavu vězňů22 a nelidskosti příslušníků SS23.
Železniční trať byla již od Českých Budějovic lemována těly zemřelých vězňů - ti, kdož přežili, vyhazovali sami mrtvé z vagónů, snad aby získali více místa. Za této situace došlo na omlenickém nádraží k pokusu o útěk - uprchnout chtěl polský státní příslušník židovského původu Katz Hirsch. Na útěku však byl zastřelen a později pohřben s ostatními mrtvými24.
Obce, v jejichž katastru byly nalezeny oběti transportu, byly podle policejního nařízení povinny mrtvé ihned pohřbít, "aby nepohoršovali obyvatelstvo či cestující"25. Hned v odpoledních hodinách byli zemřelí shromažďováni a spěšně pohřbíváni do několika společných hrobů podél trati. Některé oběti transportu byly údajně odvezeny do Českých Budějovic, kde byly pohroeny26, další mrtvé odvezla vlaková souprava na kaplickém nádraží. V jeho blízkosti byla těla později uložena do společného hrobu27. Někteří zemřelí byli pochováni na místě, kde byli z vlaku vyhozeni28. Mrtvé pohřbívali - kromě cizích dělníků a zajatců - také obyvatelé obcí, v jejichž katastru byla těla nalezena29.
Vlak, který po železnici do Horní Dvořiště projel, však neskončil svou cestu v koncentračním táboře Mauthausenu. Správa přeplněného tábora transport odmítla a ten se následujícího dne vracel stejnou cestou. Obyvatelé Kaplice nádraží byli znovu svědky nevýslovného utrpení. Znovu byli podél trati nalézáni mrtví. Podle neúplných informací zahynulo jen v úseku mezi Kaplicí a Horním Dvořištěm desítky vězňů30 a v úseku před Kaplicí ještě mnoho dalších transportovaných. Kde skončila cesta těch, kteří přežili, nevíme.
Okamžitě po skončení války byly sebrány všechny zprávy o hrobech obětí a koncem roku 1945 byli umučení vězňové exhumováni, identifikováni dle vězeňských čísel a důstojně pohřbeni do tří společných hrobů. Pozůstatky čtyřiašedesáti obětí transportu, převážně belgické, polské, holandské a francouzské národnosti, spočívají ve společném hrobě nedaleko Omlenic. Jejich hrob je důstojným památníkem, stále živým mementem pro všechny, kdož krajinou procházejí31. Druhým památníkem obětí nacistického zločinu je společný hrob v Netřebicích, který je zřízen pro 44 vězňů z popisovaného transportu a pro dva příslušníky Rudé armády, kteří zemřeli v lazaretním vlaku v lednu roku 194532. Nejmenší hrob je zřízen v Horním Dvořišti, kde pod prostým pomníkem spočívají tělesné pozůstatky čtrnácti umučených.
Lednová cesta vězňů nebyla poslední. Počátkem května, kdy byl již konec války zřejmý a chaos posledních dnů hroutícího se nacistického Německa zasáhl i naše území, stali se obyvatelé jižních Čech svědky dalších přesunů vězňů koncentračních táborů. V těchto dnech prokázali svou lidskost především obyvatelé Velešína. Už 7. května 1945 začali velešínští občané z iniciativy revolučního národního výboru podnikat akce na záchranu vězňů prchajících z koncentračního tábora v Mauthausenu. Vyčerpané uprchlíky sváželi nákladním autem po silnici z Dolního Dvořiště a ve Velešíně jim poskytovali všemožnou pomoc (ošetření, koupel, jídlo i ubytování). Akce se aktivně zúčastnili také místní lékaři33.
Na druhý den byl železničářům ohlášen příjezd nového transportu vězňů z prostoru Českých Budějovic, provázeného eskortou SS. Ve čtyřiceti sedmi vagónech přijíždělo asi 3000 vězňů ze zrušených koncentračních táborů ve východních částech nacistického Německa34. Železničáři se spolu se členy revolučního národního výboru rozhodli vězně osvobodit. Pokusili se dohodnout s důstojníky v1asovců, kteří tou dobou byli na kaplickém nádraží. Jednu jednotku se jim podařilo skutečně získat pro svou věc.35 Vlak přijel do Velešín dopoledne a po delším zdržení se vydal opět na cestu, tentokráte ovšem do předem připravené léčky. Nedaleko zastávky Výheň ho železničáři zastavili spuštěným stavědlem. Doprovodnou eskortu zlikvidovali v krátké přestřelce v1asovci36, ale zmatení a postrašení vězni nepochopili co se vlastně děje a začali utíkat z nehlídaného vlaku. Jen s velkým vynaložením sil se podařilo přítomným přesvědčit vězně o svých přátelských úmyslech.
Většina zachráněných byla opět postupně odvezena nákladním autem do Velešína, kde jim místní občané a lékaři poskytli všemožnou pomoc - kromě MUDr. Sezemského a MUDr. Tuttera byli přivoláni ještě čtyři lékaři z Českých Budějovic37 Přes všechnu péči však nebylo možno zabránit nehodám. Někteří z bývalých vězňů, hladoví a na pokraji duševních sil, nerespektovali pokyny zachránců a nestřídmostí v jídle si sami přivodili škody na zdraví38.
Díky statečnosti českých občanů bylo v posledních dnech války osvobozeno z transportů vězňů koncentračního tábora, ktery projížděl územím Kaplice nádraží, téměř 2 000 vězňů. Další pak ještě při přepadení vlaku uprchli a byli zachráněni občany okolních obcí.
Svobody se však nedočkali všichni vězňové: v opuštěné vlakové soupravě39 bylo nalezeno jedenáct mrtvých vězňů. Tito umučení byli pietně pochováni na hřbitově ve Velešíně, spolu se dvěma zavražděnými zajatci, zastřelenými již dříve Němci.
Vzpomínka pana Jaroslava Karlíka,
výpravčího vlaku, na transport vězňů ve dnech 25. a 26. ledna 1945 (archiv ZO ČSBS Kaplice)
"Byl jsem toho času přidělen k říšské pohraniční stanici v Kaplici. Na den 25. ledna 1945 byl ohlášen převoz vězňů z koncentráku Osvětim pro koncentrák Mauthausen. Jel jako vlak číslo 92420, do Kaplice přijel krátce po jedenácté hodině. Mrzlo, vál vítr a drobně sněžilo. Již z Velešína jsem telefonicky zjistil, že trestanci jedou v otevřených vozech, strašně trpí zimou, hladem, žízní a hromadně hynou a že jsou mrtvoly z vlaku vyhazovány. Na toto v Kaplici německá nádražní stráž uzavřela stanici, aby zamezila přístup a styk s místními obyvateli, mezi nimiž bylo též několik majitelů českých domků u nádraží. Vlak vjel do stanice za sněhové vánice a skučení vězňů, které nelze popsat: byly to zvuky naprosto v nelidské. Žádali úpěnlivě vodu, nikdo z civilistů nesměl k vlaku a průvodci SS a ostatní si toho nářku nevšímali. Jako jediný Čech, přítomný tomuto hroznému divadlu, jsem se neodvážil podati vodu trestancům, která by jim dle mého náhledu více škodila než prospěla, jídlo jsem s sebou žádné neměl.
Nešťastníci měli na různých motouzech (většinou z hadříků zrobených) přivázány plechovky od konserv. Spouštěli je na zem a pokoušeli se nabrat sníh, který jedli. Mnoho jich nemohlo ve zkřehlých rukou provázky udržet, vypadly jim z rukou a plechovky byly ztraceny. Na prosby o podání plechovek zpět byly tyto průvodcem SS prostě odkopnuty pod vlak. Viděl jsem dva SS, kteří toto provedli. Vězni měli na sobě slabé pruhované hadry, hlavy si kryli dekami ubohé kvality. Při každém nárazu větru se vlna těchto lidí sehnula, aby se kryla za stěnami vozů. Vlak byl na zákrok četnictva brzy vypraven dále. Abych se přesvědčilo následku této jízdy smrti, odjel jsem zpožděným vlakem k obědu do Velešína a v uniformě (pro větší bezpečnost) j sem šel po trati pěšky až do Kaplice. Na trati Velešín - Kaplice, tj. 7 km, leželo 21 mrtvol. První ležela u vjezdového návěstidla, oděná pouze kalhotami a blůzou ze slabého plátna, bez prádla, do polovice obnažená. Totéž jsem nalezl u ostatních. Žádný mrtvý neměl na sobě prádlo ani boty, několik jich bylo jen v blůzách, bez kalhot. Většina (téměř všichni) měli na těle boláky a plno vředů. Rány (střelné nebo jiné) jsem nepozoroval, samozřejmě jsem si netroufal podrobně je prohlížet. V obličeji byli všichni začernalí, těla hrozně vyhublá. Jak jsem zjistil z hovoru četníků v Kaplici, bylo kanceláří K. H. Franka nařízeno uklízení mrtvol tou obcí, na jejímž katastru mrtvoly ležely.
Ve velešínském obvodu byly mrtvoly svezeny do továrny Jikov a odtud společně odvezeny do Českých Budějovic. V úseku Kaplice - Horní Dvořiště byl pro sběr vypraven z Horního Dvořiště stroj s vozem, který přivezl do Kaplice 39 mrtvých. Za šera byly mezi Omlenicemi a Kaplicí asi tři mrtvoly přehlédnuty. Ty byly druhého dne zakopány u tratě. Proti nádraží v Kaplici v lese byly do společného hrobu pohřbeny všechny mrtvoly svezené od Horního Dvořiště. K nim přibyli dva trestanci, kteří v Kaplici zůstali: jeden zemřel, druhý byl četníkem zastřelen.
K dovršení útrap přepravovaných vězňů, mezi nimiž byly v zadní části vlaku i ženy, zůstal vlak v Pregarten a nebyl pro nedostatek volného místa v Mauthausenu přijat. Vlak se vracel do Oranienburgu. U nás jel jako vlak 10171. To už lidé neumírali, jen snad osm v celé trati. O tom přesně nevím".
PhDr. Václav KURAL, CSc.
Místo společenství konflikt! Češi a Němci ve Velkoně-mecké říši a cesta k odsunu (1939-1945)41.
Dávám k části o transportech smrti hlas nejpovolanějšímu. Je jím renomovaný český historik PhDr. Václav Kural, CSc., který ve své vynikající knize Místo společenství konflikt! zformuloval závěry, které stojí za opakované připomenutí („Repetitio est mater studiorum“ = „Opakování je matka učení“):
"Počátkem roku 1945 nechala německá správa projíždět přes Čechy a Moravu vlaky s vězni přifrontových koncentračních táborů z Polska, s obskurním cílem evakuovat je před sovětským postupem. V lednu, kdy mrazy dosahovaly až -20°C, projely směrem na Mauthausen a další tábory v Německu jako první vlaky z Osvětimi (dokončení likvidace této továrny na Smrt, známé mj. z úděs budícího francouzského dokumentárního filmu "ŠOA", se vlastně odehrálo v této formě u nás).
Zpráva o transportech se šířila po vlastech českých doslova rychlostí blesku. Češi už toho věděli o poměrech v koncentrácích z cizího rozhlasu i z vyprávění některých navrátilců dost, avšak to, co nyní spatřili na vlastní oči, znamenalo něco jiného než pouhý doslech. Bylo to doslova poselství z nejhlubšího kruhu Dantova pekla. Jako by německý konflikt s humanitou a s evropskými národy - a přímo s Čechy - nebyl už tak dost naplněn nenávistí, dali si „vrchní nacisté“ se zvrácenou zpupností záležet, aby „strunu“ napjali až ke zvuku, který bez újmy už organismus nesnese.
Vlaky smrti, jak se jim hned začalo říkat, projely Moravou a Čechami od severovýchodu a severu na jihozápad, západ a jih, od Bohumína a Děčína na Domažlice, Cheb a Břeclav a nevynechaly ani tak velká centra, jako Plzeň, Brno, Prahu. Tím vlastně vzniklo jakési obludné pojízdné teatrum, na němž nacismus demonstroval, co dokáže dělat s člověkem, jehož úděl byl v otevřených (!) vagónech vlaků smrti ještě horší než v samotných koncentrácích: tady už nebylo prakticky vůbec nic k jídlu, tady nebyla vůbec žádná ochrana před mrazem, tady se umíralo pořád - hladem, mrazivým větrem, kulkou, pažbou i klackem. A často nebylo ani kam padnout, protože uhláky byly tak naplněny, že vězňové museli stát, namačkáni jeden na druhého.
Aniž bychom chtěli nově evokovat staré nenávisti, nemůžeme neuvést aspoň pár drobných svědectví - bez toho totiž nelze pocho-pit závěrečnou eskalaci české nenávisti stejně jako skutečnost, že transfer nakonec překoná všechny, i ty nejradikálnější projekty: [... ]
V únoru se odehrálo druhé, tentokráte většinou pěší dějství, když hlavně přes severní Čechy přeháněli Němci jako stáda dobytka desetitisíce válečných, hlavně sovětských zajatců a vězňů (kupř. jen obcemi Chtětov, Hřivno a Sušno na Boleslavsku prošlo od 24. února do 14. března na 40.000 a obcemi Bašnice a Horní a Dolní Dobrá voda od 18. do 4. března okolo 60-70.000 lidí, o nichž kroniky mluví jako o mučednících)42.
Na jaře navázalo dějství třetí s epilogem přímo ve dnech květnového povstání a nové svobody. A opět známé divadlo: „Naproti vozům, kde jsme byli zavřeni my, transportovaní vězňové z továrny "Bohemia", byl rozložen tábor jakýchsi podivných a v prvém okamžiku podivně znetvořených, lidem nepodobných tvoru, kteří se váleli na holé zemi v blátě a sněhu. Jen pomalu jsme se dozvídali, že to jsou vězňové z jakýchsi narychlo evakuovaných koncentračních táboru, kteří jsou již několik týdnů na pochodu smrti Nepokouším se popsat a myslím, že by nikdo na světě nedovedl vylíčit, jak vypadaly zbytky těchto, kdysi taky lidí“43 [ ... ]
Nechť čtenář promine tyto naturalistické popis, ale vyhnout se tomu nebylo dost dobře možné: nejen snad proto, že v německé dokumentaci exodu sudetských Němců byl analogický postup zvolen, ale zejména z důvodů věcných: Bez zaregistrování těchto drastických jevů před koncem války nelze dost dobře pochopit, proč česká nenávist proti Němcům tak prudce eskalovala, proč rozlišení mezi "němectvím" a "nacismem" bylo nyní tak mlhavé až nulové. V nejděsivějším představení, jaké se kdy u nás odehrávalo, na pohyblivých jevištích transportů smrti sehrála říše tu nejhorší hru, jakou sehrát mohla - sice především také se svými oběťmi, konec konců však se samotnými Němci. Na jednom z vagónů smrti u Svinova byl viděn stařec, který neustále „jako na kolovrátku“ a v zjevném šoku z vysílení stále volal: „Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až přijde den odplaty, nešetři ani nemluvněte!“44
A když prošel transport ruských válečných zajatců obcí Dolní Sloupnicí, zapsal tamní kronikář do své knihy: „Žádná propaganda by nebyla dokázala proti Němcům tolik, jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení s nimi“45. Krátce před květnovým povstáním dostal se jeden z vlaků smrti do Prahy. Pražané odvezli přes 700 vězňů do nemocnic a další ukryli. Tak pohyblivé jeviště skončilo svou děsivou pouť přímo v centru politického života Čechů a navíc v předvečer českého povstání. Horší režii si z německého hlediska snad ani nelze představit [ ... ]
Popis těchto věcí nemá přiživovat staré emoce a rozhodně nečinil autorovi žádné potěšení. Byl však - alespoň ve stručnosti a s jistou drsnou narativností - nevyhnutelný. Jednak proto, že byly součástí historie a daného katastrofického vyústění česko-německých vztahů, jednak proto, že bez jejich registrace nelze pochopit českou reakci: Tu bezprostřední, také násilnou, někdy dokonce tak brutální a nízkou, že je nám z toho stydno, i tu dlouhodobou, politickou, která potvrzuje konec česko-německého soužití ve společném státě vysídlením sudetských Němců. Tento konec „Konfliktního společenství“ se odehraje takovým způsobem, že nakonec převýší i ty nejradikálnější projevy z doby války, neboť žádná politická strana, i kdyby snad chtěla, se nebude moci odvážit rozbouřené protiněmecké nenávisti domova čelit nějakým řešením umírněným. Ten krvavý a neblahý závěr okupace, v němž se vládnoucí nacismus tak krutě provinil- samozřejmě na Češích, ale de facto i na německém národě - způsobil, že „determinace [české] politiky drsnou a společenskou situací byla taková, že žádný politický směr, který aspiroval na vážnou politickou roli v řízení státu, nemohl "německý artikul" odbojového programu, tj. transfer opustit“. A nejen to, radika1izoval jej do krajnosti, neboť do hry pak vstoupily i ošidné, zdaleka ne vždy čisté praktiky poválečného politického zápasu, které se na vysídlovaných Němcích krutě podepsaly.
O tom však už pojednává práce T. Staňka Odsun Němců z Československa 1945-1947, další titul z „řady“, jíž se česká polistopadová historiografie snaží překonat svůj dluh vůči česko-německé tématice".
Pavel Mörtl – Soběnov Drama konce války
V průběhu prvních květnových dnů roku 1945 se v prostoru jižních Čech přesouvaly jednotlivé německé jednotky, patřící do sestavy 8. armády bojující pod skupinou armád „Österreich“ (Rakousko) pod velením generála Rendulice. Od Vídně ve směru na jižní Čechy útočil 2. Ukrajinský front pod velením maršála SSSR R. J. Malinovského. V jeho sestavě bojovala 9. gardová armáda generálplukovníka V. B. Galgoljeva a 46. armáda generálporučíka A. V. Petruševského a její rychlá skupina, kterou tvořila 86. gardová střelecká divize 10. gardového střeleckého sboru pod velením generála Sokolovského, která útočila ve směru na České Budějovice.
A v této konstalaci válčících armád došlo k tragedii Soběnova. Německá jednotka zde zatkla pět mladých mladých mužů (B. Orholze, P. Trajera, F. Pessingera, E. Wortnera a M. Kotka – údajných partyzánů). 7. května je na tancích odvezla přes Nové Hrady do Rakouska se zřejmou snahou využít je jako rukojmí při případném náhodném střetu s rudoarmějci. U rakouské obce Pyhrabruck byla však nakonec pětice popravena zastřelením. Jejich ostatky byly po válce převezeny na naše území a uloženy do společného hrobu v Soběnově.
V závěru bych chtěl zdůraznit, že je bolest vždy větší než smutek a smutek že je větší než bolest. Jsou některé životní události, které totiž zůstanou hluboko zakotveny v našem vědomí i podvědomí. Jsou to především vzpomínky smutné, tragické a radostné. Jednou z těchto událostí byl rok 1945, kdy skončila 2. světová válka. Válka, která přinesla nesmírné utrpení celému lidstvu, která zmařila miliony lidských životů i lidských nadějí.
Stále však žije mezi námi několik pamětníků, všeho toho utrpení, hrůz i totálního nasazení. Jen neradi dávají tito lidé nahlédnout do svého nitra, tam, kam se snažili uzavřít všechny ty bolestné vzpomínky. A přece se jim to nikdy nepodařilo. Na nacistický fanatizmus, který válku vyvolal, se totiž zapomenout nedá.
Podíval jsme se v několika příbězích na poslední dny roku 1944 a na začátek roku 1945 v našem spádovém území. Podíval a vzpomněl j sem proto, abychom i my nikdy nezapomněli. Od chvíle, kdy v roce 1945 ve světě utichly zbraně, se narodily a vyrostly tři generace, jejichž příslušníci znají válečné strasti (pokud ovšem odhlédneme od všech peripetií studené války!) jen ze vzpomínek svých předchůdců nebo z literatury. Ty události z let 1938-1945 se jim zdají někdy neuvěřitelné. Jaký to byl tehdy svět! Člověka zatkli, vyslýchali, týrali, mučili a nakonec zbavili života jen proto, že byl jiné národnosti, žid nebo cikán. Ubili v něm lidskou důstojnost, vzali mu jméno, označili
ho pouhým číslem. Ve slepém fanatizmu vypalovali celé vesnice, vyvražďovali celé rodiny, terorizovali celé národy a etnické celky. Šest dlouhých let ovládalo toto násilí porobenou Evropu a značnou část východní Asie a Tichomoří.
Léta, které nás od druhé velké války vzdalují, neubírají však nic na tom, abychom se hluboce nesklonili před památkou všech, kdo se o květen a září 1945 zasloužili. Vím, že o tomto období bylo napsáno mnoho knih, vědeckých prací i krásné literatury. Byly o něm natočeny i nesčetné filmy. Přesto vše jsem chtěl toto hrůzné období nacistického fanatizmu doplnit skutečnostmi z naší spádové oblasti.
I pro nás totiž stále platí to, co je napsáno uprostřed více než půlmiliónového Piskarevského hřbitova v Petrohradě:
„Nikdo nebude zapomenut, nic nebude zapomenuto!“
Nebudou proto zapomenuti ti, jejichž hroby jsou v naší oblasti. Nebudou zapomenuti ani ti, co padli na válečných bojištích nebo prošli koncentračními tábory.
Hroby a padlí
V Pohorské Vsi: sovětští vojáci V. M. Petrenko, I. A. Docenko, V. I. Ševčenko, I. Z. Melník, A. P. Michalskij, N. N. Syškyn,
Ve Velešíně: Prokop Brázda (západní letec Anglie), 11 obětí vlaku smrti
V Rychnově nad Malší: V. Sarič - jugoslávský voják
V Benešově nad Černou: J. Vasil - jugoslávský válečný zajatec, V. K. Kovacz - maďarský voják, neznámá ukrajinská žena
V Lužnici: I. Valgin - sovětský voják
V Netřebicích: hromadný hrob 44 obětí vlaku smrti + 2 sovětští vojáci
V Omlenicích: 64 obětí vlaku smrti
V Horním Dvořišti: 14 obětí vlaku smrti
V Dolním Dvořišti: W. Jelly - americký letec, členové jednotky SOS 1938 Jaroslav Novák, Václav Klimeš a Martin Macht
V Bujanově (odbočka Zdíky): američtí letci W. J. Warren, D. L. Hart, F. Pinto, l G. D. Mayett, J. Cox
V Kaplici: G. Jacquier - francouzský voják, sovětští vojáci D. G. Serenko, N. N. Kolesnikov, B. A. Kutaj, V. A. Majstrov a A. S. Verzakov; poručík Ludvík Engl
V Besednicích: Vojtěch Smolík, pilot 312. stíhací perutě Velká Británie
V Soběnově: tito rukojmí B. Orholz, P. Trajer, F. Pessinger a F. Wortner; M. Kotek
Nebudou zapomenuti ani ti, co prošli
nebo zemřeli v koncentračních táborech…
Velešín: F. Řihout, T. Galistl, V. Cvetler, T. Řihout, V. Rubáš, J. Típal, L. Tůma, F. Bláha, Finstner, J. Kopřiva
Jar. Tibitanzl, T. Koidl, J. Lustová, S. Holý, S. Koza, A. Vítková, J. Růžička
Besednice: B.Marek, K. Šimek, Fr. Pisinger, P. Trajer, K. Malý
Soběnov: V. Wortner
Netřebice: Jaroš
Kaplice: učitel Černý, K. Kozlík, A. Kozlíková, V. Rubáš, J. Frišman
Závěrečné slovo:
Jak strohá je předchozí informace o těch, kteří za 2. světové války prošli nacistickými věznicemi a koncentračními tábory, jak strohá je informace o hrobech těch, kteří ukončili své životy na území našich spádových obcí.
A přitom - co všechno skrývají ta předcházející jména. Kolik příběhů, kolik zmařených předsevzetí, kolik modliteb, kolik slz, kolik hořkosti a kolik odhodlání. Kolik cti a statečnosti, kolik strachu a beznaděje. Ale také kolik naděje?
A my? Pochopili jsme na základě toho co spáchal nacismus a fašismus, že nadřazený příznivec, fanaticky stranící člověk je na hranici inteligence, a že je společensky nebezpečný. Pochopili jsme, že je jedno, zda nadšení a fanatismus vychází z nacionalismu, politického nebo náboženského přesvědčení? Pochopili jsme, že je jedno zda tento fanatismus je orientován vlevo nebo vpravo?
A proto činy a ne slovy prokazujme životaschopnost a ne hrozbu a smrt lidského rodu. Buďme tolerantní a moudří. Tu moudrost se nesnažme pouze získat, ale hlavně používat. Blud totiž nepřestává být bludem, i když ho sdílí většina. To vidím jako jedno poučení 2. světové války, kterou rozpoutal fašistický fanatismus.
Prameny: Archiv ZO ČSBS Kaplice, Kaplický zpravodaj, Herbert Sailer, Anna Weberová s dcerou, Jan Beň, František Novotný, Jan Maler, Hynek Šandera, M. Svoboda, W. Thum.
Základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu Kaplice
Kalendárium
1945 / 75. výročí ukončení 2. světové války
LEDEN
15. 1. Za účasti čs. dělostřelců začala Jaselská operace.
13. 1. Začátek velké sovětské ofenzívy na Visle.
27. 1. Osvobozena Levoča a Spišská Nová Ves.
ÚNOR
4. 2. Jaltská konference na Krymu.
18. - 20. 2. V Choustníkově Hradišti nacisté povraždili 145
vězňů.
BŘEZEN
10. 3. Zahájena Ostravská operace.
17. 3. Prezident Beneš přijel na jednání do Moskvy.
DUBEN
4. 4. ČS. jednotky osvobodily Liptovský Mikuláš.
Osvobozena Bratislava. Jmenování vlády Čechů
a Slováků v Košicích.
6. 4. U Bohosudova esesáci povraždili 313 vězňů.
11. 4. Osvobozen KT Buchenwald.
12. 4. Zemřel D. Roosewelt.
18. 4. Americká vojska dosáhla čs. hranic u Aše.
19. 4. Nacisté vypálili obec Ploštinu.
Přísaha osvobozených vězňů v Buchenwaldu.
26. 4. Osvobozeno Brno.
29. 4. Osvobozen KT Dachau.
30. 4. Hitler spáchal sebevraždu. Osvobozena Ostrava.
29. - 30. 4. Ustavující schůze ČNR v Praze.
30. 4. V Českém Těšíně zastřeleno 16 českých studentů.
KVĚTEN
1. 5. Vypuklo povstání v Přerově.
2. 5. Kapitulace Berlína.
3. 5. Na lodích v lübecké zátoce zahynulo 7.500 vězňů.
5. 5. Vypuklo povstání v Praze. Nacisté vypálilo Jevíčko (38
mrtvých). Ve Velkém Meziříčí zahynulo 69 občanů.
6. 5. Američané osvobodili Plzeň. V Minichu zavražděno 13
a v Leskovicích 25 osob.
7. - 8. 5. V Remeši a v Karlshorstu podepsána bezpodmíneč-
ná kapitulace Německa.
9. 5. Sovětská armáda osvobodila Prahu.
10. 5. Čs. vláha přiletěla do Prahy.
12. 5. Poslední bojové střetnutí a nacisty u Milína.
16. 5. Prezident Beneš se vrátil do Prahy.
ČERVENEC
17. 7. Zahájena Postupimská konference, na níž velmoci
rozhodly i o odsunu Němců z ČSR.
ZÁŘÍ
2. 9. Japonsko podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci
- konec druhé světové války
Český svaz bojovníků za svobodu ZO Kaplice, Z. Čampula
...............................................................................................................................................
20 Srov. HD OV ČSPB (Historická dokumentace Okresního výboru Československého svazu protifašistických bojovníků), opis hlášení okresního velitelství četnictva v Kaplici Landrátu okresu Kaplice ze dne 19. 1. 1945
21 O místě původního věznění většiny z transportovaných hovoří shodně dokumenty, které jsou k dispozici, např. četnická st. v H. Dvořišti, četnická st. Kaplice atd.
22 Viz výpověď J. Karlíka
23 Eskortě velel hauptsturmführet Otto Wolle z SS standarty Auchwitz Oranienbur
24 O útěku v Omlenicích viz zpráva německé policie č.j. 83/45 a příloha k tomuto hlášení ze dne 29.1edna zaslaná velitelstvím četnictva z Kaplice do velitelství župy Oberdonau v Linci
25 Srov. též i text přípisu čet. stanice
26 Viz další článek č. 3
27 Tamtéž - výpověď K. Thurna na četnické stanici Kaplice 8. července 1945, fotokopie viz HD OB ČSPB
28 Hrobě obětí se nacházely v lese u Horního Dvořiště - viz přípis Rady MNV (místní národní výbor) H. Dvořiště z 28.února 1967 č.j. 74-org/1967, v obci Bujanov - přípis MNV z 3.dubna 1967, dále v katastru obcí Certlov, Trojany, Suchdol a Pšenice - viz přípis SNB, stanice Dolní Dvořiště ze dne 12.července č.j. 85/45 – fotokopie v majetku HD OV ČSPB
29 Jeden z německých obyvatel obce Omleničky O. Wawatschekjednoho z vězňů, který byl vyhozen z vlaku, ale ještě žil, ubil při pohřbívání lopatou. Zpráva o činu - kopie přípisu SNB, velitelství Kaplice
30 Četnická stanice Kaplice 8. července 1945, č.j. 200-1945 - součet obětí stanoven na základě informací, získaných prostudováním dokumentů německé policie
31 Kusá zpráva o exhumaci i o pohřbu v Omlenicích - přípis vel. NV (Národní bezpečnosti) Kaplice z 27. října 1949
32 Exhumace a uložení těl do hrobu bylo provedeno 14. prosince 1945
33 Viz zpráva bývalého místopředsedy ONV (Okresní národní výbor) Pártla - OV SPB (Okresní výbor Svazu protifašistických bojovníků) Kaplice
34 Viz vzpomínka železničáře Petra v kronice obce Zubčice
35 Údaje o zásahu vlasovců a jejich početní síle se různí - hovoří se o jednotkách až o síle 10 000 mužů nebo jen o oddílu o síle asi 200 mužů
36 Vzpomínka pánů Petra, Pártla, Fr. Kouby, J. Bayera a J. Laukofky
37 Vzpomínky pánů Pártla a Petra
38 Brzy nastaly i zásobovací potíže. Velešínští vyzvali obyvatele okolních obcí, aby vypomohli potravinami (především mlékem), snad i šatstvem a konečně i dopravními prostředky pro další přepravu osvobozených
39 Po boji byla vrácena zpět do Velešína
41 Václav KURAL. Místo společenství konflikt! Češi a němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu (1939-1945), Praha 1994, Kapitola: Povinnost obratů nebo bojů "Až do hořkého konce"? část 3. Okupace v závěru války. 4. Rozchod. s. 244-255. (Odkazy pod čarou jsou od V. Kurala, v jeho knize jde o čísla 784, 786dddddd, ddd787. s789. 790, 815)
42 Jiří FRAJDL - J. KMONÍČEK, Květen 1945 ve východních a severovýchodních Čechách, Havlíčkův Brod 1965, dok. č. 8, 9, 10
43 Irena MALÁ, Ludmila KUBÁTOVÁ, Pochody smrti, Praha 1965, s. 206-208, vzpomínka B. Lukešová na transport smrti z KZL Nová Role do Dachau
44 Tamtéž, s. 114-116, výpověď vlakvedoucího A. Filípka
45 J. FRAJDL - J. KMONÍČEK, c.d., dok. č. 8, kronika obce Dolní Sloupnice
Cizinci, který přichází z kaplické železniční zastávky, se nabídne již na začátku ...
HistorieKdyž se pomalu blíží vánoční svátky, připomeňme si, že Kaplicko mělo svoje lidové ...
HistoriePřed 275 lety v roce 1732 se na cestě z Prahy do Lince zastavil v Kaplici na nocleh císař Karel ...
HistorieDům č. 44 na náměstí byl původně tavernou (hostincem) panského pivovaru. Teprve od roku 1818 ...
Historie